Partenaires

Sorbonne Paris IV CNRS


Rechercher

Sur ce site

Sur le Web du CNRS


Accueil du site

Résumés RES 82 - Fascicule 3

BOUTIN Véronique

RES 82/3

The Persistent Use of the Absurd in Post-1989 Czech Dramatic Art

The quest of the existence of the world and its uncertain boundaries runs the risk of confronting itself with existentialist fears. Both contemporary Czech playwrights Antonín Přidal and Petr Zelenka who wrote respectively Noc potom and Příběhy obyčejného šílentsví (2001), give us two plays with the notion of the Absurd, thus perpetrating the Czech literary tradition. Pridal’s ‘in camera’ gives a vision of an illogical dreamlike universe in which Blanche, the protagonist accused of being a nark for the communist regime, is looking for a meaning to her life while dreaming of finding the witness who will rehabilitate her. With Zelenka, Petr can’t face the brutal reality of the world and sinks deep into a grotesque madness which will lead him to committing suicide, a suicide his mother had foreseen in her dream. Both plays reflect the post-1989 society without being political pamphlets and invite us to encounter characters who are incapable of adapting to today’s world.

O přetrvávání absurdity v české dramatické tvorbě po roce 1989

Hledání jsoucna světa a jeho nejistých obrysů prochází přes riziko, že dojde ke konfrontaci se zásadními pocity úzkosti. Antonín Přidal a Petr Zelenka, současní čeští dramatikové, autoři děl Noc potom (1999) a Příběhy obyčejného šílenství (2001), nabízejí dva tituly, které v návaznosti na českou literární tradici stále pracují s pojmem absurdity. Přidalův uzavřený prostor ukazuje nelogický, snový svět, v němž hlavní protagonistka Blanča, obviněná z udavačství za komunistického režimu, hledá nový smysl svého života a sní o tom, že najde svědka, který by ji očistil. Zelenkův Petr je zase neschopný čelit kruté realitě světa a postupně se propadá do groteskní šílenosti, která ho dovede k sebevraždě, jejíž předzvěst se ve snu zdá jeho matce. Obě díla, zachycující společnost v období po roce 1989, aniž by byla politickými pamflety, ukazují osoby neschopné zapomenout na vlastní minulost a přizpůsobit se současnému světu.


ČEŠKA Jakub
Faculté des sciences humaines
Université Charles, Prague

RES 82/3

The Novel as an Emblematic Developing of a Dream : On the Topic of Dream in Milan Kundera’s Work

The study is focused on the motif (or rather subject matter) of dream in Milan Kundera’s work. The examination of this motif doesn’t restrict itself neither to Kundera’s authorial comments nor to the frequency of this motif in his writings. Dream (dreamy experience) is treated here as the proper origin (birth, cause, motif) of writing (narration, novel). Since the author can be declared as the interpreter of dreams, it is in this way possible to reconstruct originality (and origin) of authorial subject (which classical narratology systematically suppressed). This also enables to inscribe non-textual subjects (author and reader) into the space of semiosis. From this point of view it’s possible to infer that the reader finds common ground with the author only insofar as the reader handles the novel as the developing analogy instead of insisting on distinctive objectiveness.

Román jako symbolické rozepisování snu Za tematikou snu v díle Milana Kundery

Ústředním tématem studie je téma (či tematika) snu v díle Milana Kundery. V ohledávání tohoto motivu se však neomezujeme na Kunderovy autorské komentáře, ani na to, jak tento četně zastoupený motiv funguje v jeho díle, nýbrž zkoumáme sen (snovou zkušenost) jako vlastní počátek (původ, příčinu, motiv) psaní (vyprávění, románu). Tímto způsobem lze restaurovat původnost autorského subjektu (jež byla v klasické naratologii soustavně potlačována), neboť spisovatele lze chápat v roli vykladače snů. Takto také lze vepsat vnětextové subjekty (autora a čtenáře) do prostoru semiózy. Z tohoto modelu lze dovozovat, že čtenář nalézá s autorem společnou řeč pouze potud, pokud pojímá román jako rozepisovanou analogii (nikoli pokud bude trvat na diskrétních předmětnostech).


HRTÁNEK Petr
Département de Littérature tchèque, Université d’Ostrava

RES 82/3

The Apocryphal Metamorphoses of Judas in Contemporary Czech Prose

The essay deals with the inter-textual metamorphoses of the characters of Judas in contemporary Czech apocryphal re-workings of evangel pre-texts. The novels Judas´ Cross (Kříž Jidášův, 1988) by L. Tomek, The Lord of the Tower (Pán věže, 1992) by E. Kantůrková and The Lamb (Beránek, 2000) by L. Procházková and stories Judas (Jidáš, 2002) by J. Vácha and The Evangelist (Evangelista, 2004) by I. Dousková are the main subjects of presented analyses and comparisons. The essay examines the typical changes in characterization of Judas, therein after pays attention to modifications of roles that the character of Judas plays in the apocryphal versions of the gospel story. Simultaneously the essay does not omit various exchanges and disguising of identity of this character. While the character of Judas is the definite type in the New Testament, the produced apocryphal metamorphoses tend to the semantic inception of this character : the character of Judas is involved in unexpected analogies and parallels, becomes the part of allegorical depiction of reality or becomes the bearer of philosophizing sentences.

Apokryfní proměny postavy Jidáše v současné české próze

Studie se zabývá intertextovými proměnami postavy Jidáše v současných českých apokryfních zpracováních evangelijních předloh. Předmětem analýzy a srovnání jsou především romány L. Tomka Kříž Jidášův (1988), E. Kantůrkové Pán věže (1992) a L. Procházkové Beránek (2000) a povídky J. Váchy Jidáš (2002) a Evangelista (2004) I. Douskové. Studie zkoumá příznačné změny ve vnitřní charakteristice postavy Jidáše, dále si všímá modifikovaných rolí, které v apokryfních verzích evangelijního příběhu postava Jidáše sehrává, a zároveň neopomíjí ani různé záměny a znejistění identity této postavy. Zatímco v novozákonních pretextech je postava Jidáše jednoznačným typem, uvedené apokryfní proměny směřují k sémantickému otevření této postavy : postava Jidáše vstupuje do nečekaných analogií a paralel, stává se součástí jinotajného ztvárnění skutečnosti nebo nositelem filozofujících výpovědí.

Les avatars apocryphes du personnage de Judas dans la prose tchèque contemporaine

Cette étude est consacrée aux avatars intertextuels du personnage de Judas dans la littérature tchèque moderne. Le corpus soumis à l’analyse et à la comparaison est composé des adaptations apocryphes du modèle biblique en particulier des romans de L. Tomek Kříž Jidášův (« La Croix de Judas »,1988), de E. Kantůrková Pán věže (« Le Seigneur de la tour »,1992) et de L. Procházková Beránek (« L’Agneau », 2000) ainsi que des nouvelles de J. Vácha Jidáš (« Judas », 2002) et Evangelista (« L’Évangéliste », 2004) de I. Dousková. L’étude examine les plus significatifs changements apportés au caractère de Judas, puis elle met en lumière les rôles modifiés que ce personnage joue dans les versions apocryphes du récit biblique tout en soulignant les différentes substitutions et incertitudes concernant son identité. Tandis que Judas est un personnage-type univoque dans les récits du Nouveau Testament, les avatars apocryphes tendent à lui conférer une grande ouverture sémantique : le personnage de Judas induit des analogies et des parallèles inattendus, il devient partie intégrante d’une représentation allégorique de la réalité ou le porteur d’une vision philosophique du monde.


KOŠNAROVÁ Veronika
Institut de littérature tchèque
Académie des sciences de la République tchèque

RES 82/3

Dream as an Opening and a Proof of the Multiplicity of Life The Pursuit of ‘Another’ Reality in the Work of Věra Linhartová

The study concentrates on the theme of dream in the work of Věra Linhartová, who herself closely dealt with the problem in her own critical studies on Richard Weiner, Jindřich Štyrský or Jindřich Heisler. In her fictional works, Linhartová was influenced by the concepts of dream developed by Gérard de Nerval, Richard Weiner and the authors belonging to Le Grand Jeu. Linhartová, however, transformed their ideas in her original way : in her texts from the 1960s, she used the motive of a dream mostly to illuminate the relation between reality and fiction from the point of view of the process of creation and reception of a literary work. Her later poems in prose, written in French and collected in Mes oubliettes, can be considered as written records of poetic (open-eyed) dreaming and contemplation. Sen jako otevření a mnohost existence : hledání „druhé“ reality v texteh Věry Linhartové

Studie se zaměřuje na problematiku snu v tvorbě Věry Linhartové, jež sama věnovala tomuto tématu značnou pozornost ve svých odborných studiích o autorech jako jsou Richard Weiner, Jindřich Štyrský či Jindřich Heisler. Na její vlastní beletristické psaní mělo vliv především pojetí snu Gérarda de Nervala, Richarda Weinera a autorů skupiny Le Grand Jeu. Podněty z těchto koncepcí Linhartová však po svém rozvinula : motiv snu v jejích textech ze šedesátých let slouží především k originálnímu „osvícení“ vztahu mezi realitou a fikcí z pohledu geneze i recepce literárního díla. Její pozdější francouzsky psané básně v próze, soustředěné do souboru Mes oubliettes, pak lze charakterizovat jako písemné záznamy básnického (bdělého) snění a rozjímání.


POSPÍŠIL Ivo
Département d’Études slaves
Université Masaryk, Brno

RES 82/3

Fertile questionnement dans la prose de F. X. Svoboda et le contexte international

L’auteur étudie les premiers textes en prose de F. X. Svoboda (1860-1943) situés à la frontière entre le réalisme et le modernisme, entre une présentation traditionnelle de la réalité et des tendances novatrices. Il attire l’attention sur leur orientation générique, marquée par l’influence des chroniques, et évoque des parallèles de ce genre de narra¬tion dans les littératures allemande, anglaise, scandinaves et slaves. Il prend en considération leur ouverture vers des réflexions psychologiques connues d’un réalisme tardif, mais parfois proches également du préromantisme et du sentimentalisme. L’œuvre de Svoboda correspond à l’atmosphère de la littérature tchèque de l’époque, qui, en s’inspirant de divers courants littéraires européens, a pu rappeler la situation en Russie sous Pierre le Grand, où la littérature classique a commencé à se rattacher à la sphère culturelle occidentale. La fonction emblématique de Prague et de la campagne tchèque de même que la représentation de person¬nages complexes et neurasthéniques, avec la mise en valeur de motifs sexuels, aboutissent dans les premières chroniques de Svoboda, la Floraison (Rozkvět, 1898) et la Rivière (Řeka, 1903-1905), à une conception de la vie plus ou moins décadente, caractéristique des contradictions de la littérature tchèque entre le Renouveau national et le modernisme. En même temps elles annoncent, quoique discrètement, un avenir artistique prometteur.

Plodné znejistění v próze F. X. Svobody a mezinárodní souvislosti

Studie se zabývá ranými prózami F. X. Svobody (1860-1943) stojícími na hranici mezi realismem a modenismem, mezi tradičním zobrazením skutečnosti a snahami novátorskými. Autor upozorňuje na jejich žánrovou orientaci poznamenanou vlivem kronikářské narace a sleduje para¬lelní postupy v jiných literaturách : slovanských, skandinávských, německé, anglické. Zároveň si všímá jejich psychologického zaměření odpovídajícího atmosféře pozdního realismu, ale navazujícího někdy i na preromantismus a sentimentalismus . V tomto smyslu odpovídá Svobodovo dílo charakteru české literatury dané doby. Inspirace různými evropskými literárními směry, která se tehdy v Čechách prosazovala, připomíná situaci, jaká vznikla v Rusku za vlády Petra Velikého, kdy se klasická literatura začala orientovat na západoevropskou kulturní sféru. Emblematická funkce Prahy a českého venkova spolu se zobrazením složitých neurastenických postav a zdůrazněním sexuálních motivů vedou u něho k vice méně dekadentnímu pojetí společenské atmosféry, která je příznačná pro českou literaturu XIX. století přecházející od koncepcí národního obrození k modernismu : V tomto smyslu mohou být Svobodovy rané kroniky Rozkvět (1898) a Řeka (1903-1905) považovány za typický případ rozporné situace v české literatuře dané epochy a zároveň za skrytý příslib dalšího uměleckého vývoje.


STOLZ-HLADKÁ Zuzana
Université de Constance – Université de Göttingen

RES 82/3

Doubts and Dream in Josef Čapek’s Prose Collection Lelio

The goal of this article is to demonstrate that dream is not only a central theme in Josef Čapek’s prose, which is varied and de¬velopped by the author in Lelio, his prose collection from 1917, but is also a technique of modern art that the artist investigates. The main focus of the dream topic and the dream technique lies on the narratives Lelio (1914) and Rukopis, nalezený na ulici (1915). Searching for modern artistic approaches in painting and poetry Josef Čapek chooses techniques which enlight both, visionary and irreal aspects of the depicted objects. They radically differ from classical procedures in art. In Lelio, a text illustrating dream as an intoxicational state similar to death in Berlioz’ early version already, the alienated and unreliable perspective chosen by Čapek leads to uncertanity concerning all categories of the depicted individuals, objects and situations. The transgression of given borders of identity, materiality and mediality is creating an alternative duplex world. In Rukopis, nalezený na ulici Čapek developpes the theme of dream in a diffent way. He puts it as a shadow which depends on a source and compares it to the characters in a manuscript. Then he follows the literary tradition of Antiquity and its conception of „eidola“, pictures composing a vision. In this tradition dream is understood as a picture which reflects its prefiguration. In Čapek’s text dream is a vision which enables to anticipate the future existence. The dream as a creative technique of modern art does not stand here for an illusion. It allows the understanding of the object’s true identity and leads to a truthful view of man and his world.

Poetika nejistoty a snu v textech sbírky Lelio Josefa Čapka

Příspěvek se zabývá fenoménem snu v próze Josefa Čapka. Odhaluje sen nejen jako její hlavní téma, které autor v textech sbírky Lelio (1917) obměňuje a rozvíjí, nýbrž také jako její poetiku, kterou spisovatel v textech různě aplikuje a zkoumá. Především prózy Lelio (1914) a Rukopis, nalezený na ulici (1915) jsou analyzovány pod zorným úhlem snu jako tématu a snu jako uměleckého postupu. Hledání moder¬ního uchopení skutečnosti obrazem a slovem vede Josefa Čapka k postupům, které vše dosavadní radikálně ruší a ztvárněné realitě dodávají ráz snového zjevení a přízraku. V textu Lelio, který už ve své předloze od Berlioze pojednává o snu jako o omamném stavu podobnému smrti, vedou nespolehlivá perspektiva a postupy odcizení ke znejištění identity rozmlouvajícího subjektu, znázorněných věcí a situací. Překročení hranic dané identity, materiality věcí a uměleckého media způsobuje nejen jejich zdvojení, ale generuje alternativní snový svět. V próze Rukopis, nalezený na ulici pojímá Čapek sen jako stín, který má své východisko v prvotním obrázku věci. Jejich souzvtažnost srovnává se vztahem písma rukopisu a představy, která je písmem zapsána. Podle řecké literární tradice a jejího pojetí „eidola“ chápe sen jako snovou vidinu, která je odrazem prvotního obrázku. V Čapkově próze je mnohdy sen vizí, která předjímá budoucnost. Nikdy se ale nejedná o sen lživý. Sen ve smyslu moderní umělecké metody ztvárnění skutečnosti umožňuje poznání pravé identity znázorněného. Představuje ale v prvé řadě pro Čapka jedinečnou možnost umělecky pravdivého obrazu člověka a jeho moderního světa.

Die Traumthematik und Traum als Verfahren in der Prosasammlung Lelio von Josef Čapek

Der Artikel versucht aufzuzeigen dass der Traum in der Prosa von Josef Čapek nicht nur ein zentrales Thema darstellt, das der Autor in Texten der Prosasammlung Lelio (1917) variiert und entwickelt, sondern auch ein Kunstverfahren ist, das der Schriftsteller prüft. Insbesondere die Erzählungen Lelio (1914) und Rukopis, nalezený na ulici (1915) werden auf die Traumthematik sowie auf den Traum als Verfahren hin untersucht. Auf der Suche nach modernen künstlerischen Zugängen in Malerei und Dichtung setzt Josef Čapek auf Verfahren, welche die visionäre und irreale Seite der dargestellten Dinge sichtbar machen und mit klassischen Darstellungverfahren radikal brechen. Im Text Lelio, der bereits in seiner Vorlage von Berlioz den Traum als todesähnlichen Rauschzustand zum Thema hat, führt die bei Čapek mit ihm verbundene verfremdende und unzuverlässige Perspektive zur Verunsicherung in Bezug auf alle Kategorien der dargestellten Personen, Objekte und Situationen. Das Überschreiten der gegebenen Grenzen von Identität, Gegenständlichkeit, Medium u. a. und die damit verbundenen Doppelungen generieren eine alternative Welt.


VOISINE-JECHOVA Hana
Université Paris-Sorbonne

RES 82/3

Strange Coincidences Marguerite Yourcenar and Julius Zeyer

The Oriental stories of Julius Zeyer (Evening Party by Idalia, 1892) and Marguerite Yourcenar (How Wang-Fô Was Saved, 1936) have similar plots : a picture becomes a new reality and enables the painter to escape from the world of vulgarity, cruelty and insensibility. In the Czech story, the painter commissioned to decorate the wall surroundig the emperor’s garden rejets the praise of the dignitaries who find the highest value of art in its likeness to reality. The art that tends to discover what is unknown is superior to nature. The artist quits the society unable to understand him, disappears in the painting which vanishes before the dumbfounded public and the emperor’s daughter who has faith in his art disappears with him.
In Marguerite Yourcenar’s story, an old painter, accused of lying, is sentenced to death : his pictures were more beautiful than reality. However he is ordered to finish one of his pictures deposited in the emporer’s collections. He paints the sea with a boat, water inundates the hall, he goes on board, finds there his disciple, who had been beheaded but has been ressuscitated, and they both disappear in the painting. The picture vanishes before the dignitaries, the hall becomes dry again.
In both cases art saves the heroes — in Zeyer’s story from vulgarity, in Marguerite Yourcenar’s, from death. But art gives not only blessedness and life, it also brings suffering and destruction. The wife of the painter’s disciple commits suicide because her husband prefers her portraits to her living self, and in another of Zeyer’s stories, the hero compares art with crime.

The narrative fiction provides an introduction to aesthetic and philosophical reflections. Záhadná setkání Marguerite Yourcenarová a Julius Zeyer

Zeyerova próza Večer u Idalie vyšla v roce 1892, povídka Marguerite Yourcenarové Jak se Wang-Fô zachránil byla poprvé publikována v roce 1936. Přímý vztah mezi českým básníkem a francouzskou spisovatelkou nelze předpokládat a bylo by obtížné stanovit i jejich společný pramen. Ocítáme se před paralelami, které se v literatuře objevují častěji a které vždy nutí k zamyšlení. U Zeyera dílo malíře, který se dostává do konfliktu se světskou mocí, nádherná krajina zastírající holou zeď, zmizí. Umělec odchází do obrazu a s ním tam odchází i císařova dcera, která věřila v sílu umění. Ve francouzské povídce je starý malíř odsou¬zen k trestu smrti, neboť jeho dílo lhalo krásu, která ve skutečnosti neexistuje. Malíř však dokončí obraz představující moře a loďku, voda zaplaví sál, malíř nasedne do loďky, kde ho už čeká jeho věrný učedník, který, dříve popravený, obživne, a oba odplují do světa vytvořeného uměním. Voda ze sálu ustoupí a císař i jeho komonstvo se octnou znova v banální realitě.
Jestliže však umění zachraňuje člověka, skrývá se v něm i nebezpečí. Učedník malíře Wang-Fô začal dávat přednost obrazu své ženy před ní samou – a ta ze zoufalství spáchala sebevraždu. A hrdina jiné Zeyerovy prózy dokonce prohlašuje, že umění má něco společného se zločinem.


ZELENKA Miloš
Faculté de pédagogie
Université de Bohême du Sud, České Budějovice

RES 82/3

La structure du genre et les motifs oniriques dans le roman en vers Monsieur Vyšínský de Gustav Pfleger-Moravský

L’étude met l’accent sur les rapports de la critique littéraire tchèque avec l’œuvre de Gustav Pfleger-Moravský qui, considéré comme l’épigone de grands poètes romantiques, a été souvent jugé négativement en tant qu’auteur peu original, sans qu’on prenne en considération les traits spécifiques de ses écrits liés à l’époque et au milieu de leur création.
Pfleger-Moravský n’imite pas un seul auteur ; il introduit dans la littérature tchèque comme une synthèse d’éléments connus des Souffrances du jeune Werther de Goethe, de poèmes de Byron, d’Eugène Onéguine de Puškin, de Monsieur Thadée de Mickiewicz et d’autres encore. La représentation des personnages et des événements est marquée par le caractère du genre qui, à l’époque, commence à être remplacé par le roman en prose, et par le type d’inspiration poétique puisée dans des œuvres de l’époque précédente. La narration saisit des situations incertaines voire contradictoires, les contours de la réalité sont mis en question. Il en résulte l’image d’une sorte de rêverie, d’illusions où des états oniriques sont mis en parallèle avec des expériences vécues, parfois difficiles à définir. Le caractère éminemment littéraire qui en résulte est accentué par la mise en évidence du rôle du narrateur, ce qui annonce, dans la littérature tchèque, un type nouveau d’intérêt pour le lecteur.

K žánrové struktuře a snovým motivům ve veršovaném románu Gustava Pflegera-Moravského Pan Vyšínský

Studie upozorňuje na složité vztahy české literární kritiky k tvorbě Gustava Pflegera-Moravského. Autor, považovaný za epigona velkých romantiků, byl obvykle hodnocen negativně jako spisovatel nepůvodní, aniž by se přihlíželo ke specifickým rysům jeho díla, spjatými s dobou a s prostředím, ve kterém vznikalo. Pfleger-Moravský nenapodobuje jednoho autora, ale vnáší do českého prostředí určitou syntézu prvků známých z Goethova Utrpení mladého Werthera, z děl Byronových, z Puškinova Evžena Oněgina a snad i Mickiewiczova Pana Tadeáše a jiných. Zobrazení postav a dějů je poznamenáno žánrovou formou, která v té době už ustupuje do pozadí, a literární inspirací čerpanou z děl epochy předcházející, vyprávění je problematizováno, hranice reality jsou zpochybněny – a to pak vede k jistému druhu snění, k iluzím, ve kterých se sen stává paralelní alternativou těžko definovatelné skutečnosti. Literárnost, která z toho vyplývá, je provázena zdůrazněním funkce narátora a v tomto smyslu vnáší do české literatury nový zájem o čtenáře.